Slovo psychosomatika použil poprvé německý lékař Heinroth. Ale už před 2 400 lety Sokrates prohlásil: „Neexistuje taková nemoc, která by nesouvisela s duší.“ A Platón, Sokratův žák poukázal, že „Největší chyba v léčení nemocí je, že existují lékaři pro choroby těla a jiní pro choroby duše, přestože obojí nelze oddělit.“ Respekt a uznání získal tento celostní pohled na lidský organismus v 70. letech 20. století a dynamicky se rozvíjí v osmdesátých a devadesátých letech. Velké oblibě se těší zejména v USA. Chronické obtíže, se kterými si klasická medicína často neumí poradit, bývají úspěšněji zvládnuty psychosomatickými metodami. Při klasickém přístupu se obtíž řeší topicky (jen postižené místo v těle) a volí se buď terapie invazivní (nemocná část se vyřízne) nebo symptomatologická (řeší se jen následky), ale málokdy se podaří léčba kauzální (odstranit příčinu). Otázka etiologie (proč vůbec jsem onemocněl) zůstává i přes veškerý pokrok často záhadou. Přehlíží se psychosociální souvislosti velké většiny chorob, životní styl, způsob stravování a nové formy psychických disruptorů. Psychosomatická péče zahrnuje celkové řešení zdravotního problému – tedy nejen cílenou léčbu fyzického projevu, ale spojuje i úpravu životního stylu, psychoterapii ke zlepšení psychické odolnosti. Využívá stejně jako ostatní obory poznatky výzkumu v medicíně, používá celé spektrum diagnostických metod, spolupracuje s ostatními specialisty.
„Když oči nepláčou, zapláčou jiné orgány.“
Dospělí:
Děti: